ekologická asociace na Blog.cz

kočky,šelmy kočkovité (lvi,tygři),medvědi,delfíni,šimpanzi,psi ......

orangutan

Fotky orangutana Filipa

Orangutan Filip se narodil v hodonínské zoo a nyní žije se svojí matkou,svím otcem a bratrem v pražské zoo

Foto : Ota Tučka

Fotky velkých kočkovitých šelem (Afrika)-můžete je použít jako tapetu plochy na svůj počítač...

Vysoko v asijských velehorách žije šedobílý levhart sněžný čili irbis.Je stejně skvrnitý jako levhart , má však dlouhou srst a huňatý ocas. Je výborně přizpůsoben drsnému horskému prostředí.

Čtyřhranka smrtelná (Chironex fleckeri) SYDNEY - ­ Na žahnutí smrtelně jedovaté medúzy zemřelo šestileté dítě, které si hrálo na pláži v severní Austrálii. Chlapeček omotaný dlouhými chapadélky vyběhl s křikem z vody, vzápětí však padl na zem a ztratil vědomí. Krátce poté zemřel na blízké klinice.

Úřady varovaly obyvatelstvo před nebezpečím žahnutí čtyřhranky smrtelné (Chironex fleckeri), jíž se také říká mořská vosa. Zejména děti by se neměly v oblasti koupat bez doprovodu, a to především v sezoně medúz, tedy od října do května.

Prudce jedovatá čtyřhranka smrtelná, jejíž "klobouk" měří jen několik málo centimetrů, ale jemná chapadla až několik metrů, může usmrtit člověka během několika málo minut, ale obvykle nejdéle do hodiny, pokud se mu nedostane adekvátní lékařské pomoci.

Tato medúza je průsvitně modrá či nazelenalá. Z každého "rohu" jejího těla vyrůstá 15 chapadel, jež mohou dorůstat až do délky deseti metrů. Jejich jed vyvolává prudkou bolest, křeče, dýchací potíže a srdeční selhání. Jed čtyřhranky je považován za jeden z nejnebezpečnějších v živočišné říši.

Za poslední století a půl tomuto miniaturnímu bezobratlému obyvateli moří podlehlo v Austrálii a na Filipínách přes 5000 lidí.

Tak vypadá noha po útoku medúzy. * * * Mamba černá - jeden z nejjedovatějších hadů vůbec !!! Mamba černá (Dendroaspis polylepis) je až 3 metry dlouhý, štíhlý had. Patří mezi korálovcovité. Už jen jméno je strašidelné. Tento had patří mezi nejjedovatější hady světa vůbec! Je velmi nebezpečný a při kousnutí máte jen malou naději, že se uzdravíte a budete tak jako dřiv! Patří také mezi nejrychlejší hady! její rychlost se prý pohybuje až okolo 16 km/h! Žije převážně stromovým způsobem života, ale na zem je také často. Mezi její oblíbené ukryty např. patří termitiště, nebo nory jiných savců. Při vyrušení se velmi podobá kobře, neboť také zploští krk! Často proti vám dělá výpady a sanží se rychle schovat do nějakého úkrytu! Její jed je nerověparalytický, to znamená že po kousnutí velmi rychle ochrnete! Její jméno pocházi zřejmě barvy její tlamy, neboť její barva kůže je šedá, šedohnědá ale barva její tlamy je tmavofialová až černá! Její uštknutí z 90% končí tragicky. * Je pravda že se nedá přesně určit nejjedovatějšího hada. Přesto se vědci domnívají že je jím TAIPAN VELKÝ.

Taipan velký v sobě má tolik toxinu, že by naráz zabil až 80 lidí. Je zapsán v rekordech jako nejdelší jedovatý had a nejjedovatější had!! Dorůstá délky i přes tři metry. Při uštknutí jeho jedové zuby proniknou až 12 milimetrů hluboko. Vyskytuje se v Austrálii a to v křovinách a hustě zarostlých částech

Medvědi jsou velcí savci, kteří došlapují na zem celým chodidlem. Živí se nejen živočišnou potravou jako většina ostatních šelem, ale též rostlinami. Jednou do roka se jim rodí mláďata, jedno až čtyři v jediném vrhu. Mláďata jsou slepá a téměř holá a potřebují několik let k tomu, než dospějí. K hnědým medvědům patří známý severoamerický medvěd grizzly. Je to statné zvíře, které dosahuje váhy až 400 kg. Konečky chlupů má bílé, takže jeho jinak hnědá srst dostává šedavý nádech.

K největším medvědům patří medvěd lední, který může vážit až přes 700 kg a bývá přes 250 cm dlouhý. Obývá nehostinné končiny kolem severního pólu, pokryté věčným ledem a sněhem. Má hustou žlutobílou srst, která dokonale splývá s okolím a dovoluje mu, aby se i na volném prostranství nepozorovaně přiblížil k tuleňům, kteří jsou jeho hlavní potravou. Za tuleni podniká medvěd lední daleké cesty nejen po souši, ale i ve vodě. Je výborným plavcem. Není u něho vyvinut sezónní spánek a pouze samice s čerstvě narozenými mláďaty zůstává po nějakou dobu v úkrytu pod sněhem. Jinak je medvěd lední aktivní po celý rok. Pro Eskymáky je důležitým lovným zvířetem.

Pomalým rozvážným krokem kráčejí po větvích, lehce se kolébají ze strany na stranu a každým okem se dívají jinam. Dovedou změnit barvu a stát se neviditelnými. Uloví kořist na vzdálenost větší, než kolik sami měří. Jen jedno nedovedou - ubránit svůj domov, své životní prostředí před bezohlednými lidmi.

Chameleoni. Tajemná zvířata, kterým příroda dala do vínku vlastnosti, jaké u jiných druhů ne najdeme. Vědci dnes rozlišují téměř 160 druhů chameleonů, a přestože tyto ještěry najdeme v tropech a subtropech celého Starého světa (žijí i v malé oblasti jižní Evropy), za jejich hlavní domov musíme považovat ostrov, který se v dávných dobách odtrhl od Afriky a na němž se život vyvíjel zcela nezávisle na okolí, Madagaskar. Právě tady žije nejvíce druhů, chameleoni zde obývají prakticky všechna dostupná prostředí. Jejich přežití je však ohroženo - místní obyvatelé ve snaze získat půdu pro pole a pastviny bezohledně vypalují původní tropické pralesy a celý ostrov se postupně mění ve vyprahlou spálenou pustinu, v níž chameleoni (ale i další endemické druhy živočichů) nemohou žít. Vědci zabývající se chameleony již nemají čas na výzkum, než by ho dokončili, objekty jejich zájmu by vyhynuly. To hlavní, čemu se proto dnes věnují, je chov a rozmnožování nejohroženějších druhů v zajetí. Není to tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chameleoni jsou zvláštní tvorové, a k životu proto vyžadují i zvláštní podmínky. Jaké, to dnes ještě nikdo přesně neví. Přestože se mnoho druhů již v zajetí rozmnožit podařilo, většina se množí jen do třetí generace. Své chovatele přitom chameleoni vždy znovu a znovu něčím překvapí. Tím největším (a nejnepříjemnějším) překvapením jsou jejich náhlá úmrtí. Jeden den chameleon v teráriu spokojeně žije, páří se, přijímá potravu, druhý den leží na dně bez známek života. Jako by se rozhodl, že už ho prostě dál žít nebaví.

Jednou z nejtypičtějších vlastností chameleonů je, že dovedou měnit své zbarvení. Barevná proměnlivost však není tak velká, jak si většina lidí představuje - žádný chameleon nedokáže používat všechny barvy spektra. Pravě naopak, každý je vybaven určitou barevnou škálou a barevným vzorem. Rozsah barev často nebývá příliš velký - některé druhy dokonce jen mění odstín zeleně od světlé po tmavou, jiné přebarvují tím způsobem, že jim na zeleném podkladě vystoupí nějaký barevný vzor. Na noc se chameleoni "převlékají" do nevýrazné bledě zelené, šedé či namodralé... Důvody, proč chameleoni mění barvu, nejsou jednoznačné. Samozřejmě - v první řadě jde o maskování, chameleon přizpůsobí své zbarvení zeleni větví a listů, v nichž se ukrývá. Pomalé pohyby, zploštění těla a postavení zvířete na opačné straně větve či kmínku, než je pozorovatel, pak chameleona dokonale skryje před zvědavými pohledy každého vetřelce. Barvou však chameleoni také komunikují mezi sebou. Tato samotářská zvířata jsou vůči sobě značně agresivní. Setkají-li se dva jedinci na jednom místě, prudce se nadouvají, zplošťují tělo tak, že vypadá téměř jako kulatý terč, jímž se k vetřelci stavějí bokem a - vzteky ztmavnou (mnozí chameleoni zuří černě), na těle se jim objeví pruhy, nebo jinak nápadně a prudce mění barvu. Řeč výrazných barev používají i samičky. Jejich partneři se k nim nechovají zrovna vybranými způsoby, samička, která již byla oplodněna, se proto dalšímu páření dost intenzivně brání. A svůj stav a nevybranými způsoby, samička, která již byla oplodněna, se proto dalšímu páření dost intenzivně brání. A svůj stav a neochotu k páření dává samci najevo právě změnou své tělesné barvy, např. zrudne - nahradí zelené zbarvení červeným.

Na chameleoní hlavě jsou nejnápadnější oči. Zdánlivě sice nejsou moc velké, ale viditelná je z nich vlastně jen zornička, zatímco zbytek oka se skrývá za srostlými víčky. Nejzvláštnější však je pohyb chameleoních očí, každé oko se totiž může pohybovat samostatně, dívat se svým směrem nezávisle na druhém oku. Chameleon se tak může bez problémů koukat jedním okem před sebe a druhým za sebe, nahoru nebo dolů. Obvykle propátrává okolí tak, že v protisměru krouží každým okem do všech stran. Pohyblivost očí se nejvíc uplatní v okamžiku, kde se do zorného pole zvířete dostane nějaký zajímavý objekt, zejména hmyz či jiná kořist. Chameleon zamíří obě oči dopředu a při pozorování oběti se lehce kolébá vpřed a vzad. Získá tak naprosto přesnou informaci o poloze a vzdálenosti kořisti, kterou pak zcela neomylně uloví prudkým vystřelením dlouhého jazyka. Způsob, jak zvíře v mozku vyhodnocuje a spojuje dva nezávislé vjemy z okolního prostředí (dívá-li se každým okem jinam), nebo naopak je spojí do jednoho obrazu (soustředí-li pohled např. na kořist), je jednou z mnoha záhad, kterou vědci zatím nejsou schopni vyřešit. Jen si zkuste představit, že byste např. jedním okem sledovali provoz na ulici, auta projíždějící před vámi, a druhým kamaráda za sebou. V mozku by se vám asi oba vjemy spojily stejně, jako se překrývají dva obrázky, které jste omylem exponovali na jedno filmové políčko.

Pozorovat lovícího chameleona je fascinující. Není vůbec pravda, že ještěr jen nehybně čeká, až se kořist sama přiblíží na dosah. Zpozoruje-li chameleon vzdálenější lákavé sousto, sám se k oběti aktivně přibližuje. Jeho pohyb se nepodobá pohybu žádného jiného zvířete - neuvěřitelně pomalu přesouvá jednu nohu po druhé kupředu, k udržování rovnováhy na tenké větvičce mu pomáhá i ovíjivý ocásek, a kýve přitom tělem, jako by se lehce pohupoval ve větru. Posun vpřed je tak pozvolný a plynulý, že si ho oběť, jejíž zrak je většinou schopen rozpoznávat právě pohyb, vůbec nevšimne. Chameleon se navíc vůbec nepřiblíží tak blízko, aby svou kořist vyplašil - zastaví se od ní ve vzdálenosti, která je často stejná nebo i o něco delší, než je délka jeho těla. Tady, s pohledem upřeným na svůj budoucí oběd, lehce zaváhá, ještě párkrát se mírně zhoupne vpřed a vzad a pak začne docela pomalu otevírat tlamu. To všechno můžeme ještě stále dobře sledovat. I okamžik, kdy se z tlamy začne vysunovat masitá špička jazyka. Chameleon pečlivě míří. Co se stane pak, už lidské oko téměř nezachytí. Přes celou tu vzdálenost, která dělí chameleona od oběti, se vymrští dlouhý tenký jazyk, jeho špička kořist pevně uchopí a zmizí s ní v rozevřené tlamě (chameleoni kořist na špičku jazyka nepřilepují, jak se ještě donedávna věřilo). Na to, jak je celý jazyk tenký, má obrovskou sílu, sousta, která dokáže do tlamy přitáhnout, jsou často mnohem větší, než je celá chameleoní hlava. Chameleon úlovek několikrát pomalu přežvýkne a pak ho nasouká do silně roztažitelného jícnu. Je po divadle, čas poohlédnout se po dalším soustu...

Je to čtvrtý největší ostrov světa, ležící při východním pobřeží Afriky. Ostrov se od africké pevniny oddělil asi před 150 miliony lety. Mosambický průliv, který ho dělí od kontinentu, je v nejužším místě široký pouhých 400 km, přesto byl od samého počátku ostrov tak dokonale izolován od okolního světa, že se na něm vyvinula zcela jedinečná flóra a fauna. Převážná většina ostrovních druhů rostlin a živočichů tak patří mezi tzv. endemity - nikde jinde na světě je nenajdete. Bohužel, toto nenahraditelné přírodní bohatství rychle mizí v plamenech - místní lidé navzdory úsilí přírodovědců a ochranářů celého světa neustále vypalují původní lesy a mění tak svůj ostrov ve spálenou zemi. Chameleoni, kteří nemohou před ohněm utéct do bezpečí, patří k nejohroženějším druhům.

Někteří chameleoni dorůstají skutečně úctyhodných velikostí. Za největší druh je považován až 70 cm dlouhý chameleon obrovský ( Furcifer oustaleti ), ale délkou kolem 70 cm mu konkuruje i další, kriticky ohrožený madagaskarský druh, chameleon Parsonův ( Calumma parsoni ), nebo východoafrický chameleon Mellerův ( Chamaeleo melleri ). Podle pověstí madagaskarských domorodců však v severních oblastech ostrova žije ještě mnohem větší chameleon, obr dorůstající rozměrů středně velkého psa. Domorodci ho nazývají přítelem krále. Obyvatelé i značně od sebe vzdálených obcí se v popisu tohoto zvířete dokonale shodují. A protože se nemohli domluvit, je dost pravděpodobné, že tajemný chameleoní obr existuje. Když však vědci vypsali odměnu za jeho ulovení, narazili. Pověrčiví domorodci odmítli zvíře hledat, neboť je považují za posvátné a jeho odchycení by mohlo přinést neštěstí. Vědci si proto při pátrání po tajemném obru musí vypomoci jinak.